Kontakt

Unhošť

Kladno

​​

Tel: +420 736 770 252

pavla.duskova@centrum.cz

cvicak@centrum.cz

  • Black Facebook Icon
  • Black Twitter Icon
  • Black Instagram Icon
  • Black YouTube Icon
  • Black Google+ Icon

© 2017 by Pavla Dušková. Proudly created with Wix.com

Vykecat se

March 3, 2018

Už dlouho si slibuju, že se z toho prostě vypíšu… mám zkrátka pocit, že to potřebuju. Jasně, myšlenky jdou odhodit, pomůže dýchací cvičení, práce s tělem, dívání se do svíčky… znám techniky a vím, co funguje mně. A teď se prostě chci ze všeho vypsat. Protože se mi to vrací a chci s tím něco začít dělat. Postupně. Asi. 

 

Dnes jsem byla na semináři Dogfitness I. Přijedu domů, tak si tak přemítám, co mě nejvíc zaujalo, co mi leží v hlavě, čemu jsem úplně neporozuměla, jaké informace mi to mělo dát. A teď vlastně vůbec nemluvím o náplni semináře. K tomu se ještě vrátím, teda asi. Já to tak prostě mívám… na seminář jedu, když cítím, že je to to pravé a když je pravý čas. Jsem tady a teď, vědomá.. snažím se být. A pak mi tak vždycky jedou pochody „mimo“.. související s mým posláním (tak to teď dekóduju já), informace důležité pro život, informace do mého života, k mým tématům, které řeším právě v tuto chvíli. Je to super! Dozvíte se spoustu věcí od lektorky, strávíte fajn den se svým psem a fajn lidmi, známými a těmi, které potkáte poprvé. A pak je tu taková ta nadstavba, kterou prostě miluju. A to jsou ty informace, které prostě díky tomu přijdou…

 

Jdu si napustit horkou vanu a hlavou mi jedou myšlenky.. myslím hodně, až moc a pracuju na tom se jich zbavit. Ale teď tu prostě jsou a já se jich zrovna teď zbavit nechci. Jsem v tom vědomá. Moje volba, moje rozhodnutí, mám pocit, že mi to něco přinese… Zavírám dveře do koupelny a přišlápnu si dveře.. poprvé v životě, nechápu, absolutně vůbec (absolutně vůbec nechápu je fakt zvláštní slovní spojení.. taky tomu nerozumím..) ale fakt přišlápnu a praštím se do hlavy?? Jako vážně? Jak se mi to povedlo? Co to je? Protahuju se vedle vany, taky poprvé v životě a natáhnu ruku, zapřu se o vanu a najednou cítím šílené napětí v rameni.. a šleh, další rána do hlavy, tentokrát zezadu. Jako vážně?! Chápu to jako znamení, že se mi má rozsvítit.  Zatím nevím konkrétně v čem.

Po dnešku si říkám, jak vděčná bych měla být za své tělo, že pořád funguje fakt dobře, za to, že mi přijde, že jsem „dobře stavěná“ a mám pocit, jak to tomu někomu tam někde nahoře šíleně kazím.. jídlem, necvičením, nedostatečnou péčí o sebe, nepéčí o sebe, to je to slovo. A prostě tak nějak vím, že kdybych jedla tak, jak cítím a cvičila, tak budu mít fakt nádhernou postavu. Možná to zní vychloubačně, ale tak to vůbec nemyslím. Jen že potenciál je a já ho nejen, že nevyužívám, ale kazím, komplikuju všechno, co můžu, aby se potenciál nestal realitou. Trefa. Nad tímhle jsem nepřemýšlela. Ale to je to, jak to teď cítím asi na více rovinách. Trefa! První vlaštovka, psaní pomáhá. Hmm, jedeme dál. 

 

Vím, že každý člověk je tvůrcem svého života, uvědomuju si, že když jsem nespokojená a necítím se šťastná, můžu si za to jen sama. A v cukru „utápím“ svou nespokojenost. Není to tak, že bych byla nevděčná. Já vděčnost cítím. Gratitude is the best attitude je mé oblíbené motto. Uvědomuju si, co mám a hlavně koho mám kolem sebe. A jsem vděčná. A vím, že člověk má být vděčný za to, co má a ne si stěžovat na to, co nemá. Ale já jsem teď prostě nespokojená. A prostě to tak je. Nechci si na nic hrát. Nedávám vinu nikomu jinému, tuhle kapitolu mám dávno za sebou. Jen prostě jsem nespokojená. Ty jo, vím, to, přiznávám si to, ale teď jak jsem to napsala, se mi jakoby ulevilo. Ne jakoby (Lenka by mě zabila!), ulevilo. Všude mám bordel! A nemám čas ani náladu to řešit. Rozčiluje mě to!!! Svědí mě čelo, začala jsem si škrábat ruku, dokonce nové místo na ruce… jakási vyrážka či ekzém.. lidi říkají alergie.. na zimu, na jídlo, na…. No, intolerance na potraviny budou velkou součástí, ale já vím, že je to moje nespokojenost, pocit bezmoci, vztek. Vytáčí mě ta vystouplá piha na krku, která vystupuje pořád víc a víc. Strachová piha. Proto mě vytáčí ještě víc.  Vztek není super emoce. Vlastně je to zhoubná emoce. Stejně jako nenávist. A je potřeba se těchto emocí zbavit. Zvlášť v dnešní době.. protože dnes se člověku vrací, to, co vysílá, mnohem rychleji než dřív. A bude to ještě rychlejší. Což je super, protože když si něco přejete a jste v tom v pohodě, takoví uvolnění a věříte a tak… přijde to brzo, super brzo. Když vyšlete něco negativního (prostě jen tím, že takoví jste), tam někde ve vesmíru to všechno posbírají a hodí to na vás. Ať už na tělo, nebo na vztahy, nebo na práci.. někde se to prostě projeví. Nejlíp tak, aby vás to zasáhlo. A přestože tohle všechno vím, teda v tom žiju… stejně mám vztek! A zbavit se ho neznamená ho zamést pod pokličku (nebo se to říká jinak?), ani ho potlačit, zapomenout na něj.. vytěsnit ho.. znamená to ho vyčistit. 

Jenže jak vyčistit? Jak vyčistit vztek? Jak vyčistit emoci? Metod a technik určitě bude milióny, některé znám, některé jsou mi bližší, některé mi fungujou fakt dobře. Ale ne vždy. Někdy se mi do nich nechce. U některých vím, že když překonám tu nechuť nebo lenost a udělám to, uleví se mi. Jindy se mi prostě nechce. Odpor zvítězí a já se v tom utápím nebo.. teď zkouším se z toho vypsat. A je mi rozhodně líp než na začátku. 

V první řadě jsem si došla k tomu, že se nechci přetvařovat. A hlavně nechci lhát sama sobě. Jsem vzteklá a nespokojená. Jím spoustu sladkého a tloustnu. Žiju ve spoustě situacích, kde být nechci. Podle mě je nejhorší emoce dusit v sobě!!! Ať už proto, že vás někdo naučil, že se to nedělá, nehodí, nebo že to nepomůže. Blbost! Nic v sobě neduste!!! A neříkám vylívat si to na druhé, ale podle mě je první krok si to připustit. Připustit si, jak se cítím. Dovolit si cítit!!! Dovolit si cítit se!!! Uvědomění je první nejdůležitější krok. Když informace máte, můžete s nimi nějak naložit.. 

 

Please reload

Recent Posts

March 3, 2018

August 7, 2017

Please reload

Join My Mailing List
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now