Pavla Dušková

Jako dítě i jako dospívající jsem se hodně trápila, především kvůli škole. Prostředí, které má podle mě inspirovat, mě přivádělo k slzám. Nebyla jsem sebevědomá a komunikace s okolním světem byl pro mě problém. Od malička jsem však věřila, že můžeme mít všechno, co chceme. Cítila jsem jakési napojení a důvěru v život. Cítila jsem, že existuje něco "mezi nebem a zemí". Po několika kotrmelcích jsem se začala zajímat o to, co mě vždycky přitahovalo. Začala jsem si dovolovat dělat si radost, věnovat se tomu, co mě baví, učit se nové věci, užívat si každodenní život. 

Když mi bylo asi osm, probudila se moje láska ke psům a stále trvá. Moji psi se stali mými učiteli, mými parťáky v životě, mými partnery ve sportu. Díky nim jsem se dostala sama k sobě... Díky všemu, co mi zrcadlili, jsem pochopila, na čem potřebuji pracovat. 

Začala jsem trénovat psí sport agility a díky touze být užitečnější na cestě mých studentů za svými cíli jsem objevila koučink. A další směry, které se často nazývají alternativními, ačkoliv právě ony jsou ty pravé, přirozené a původní. Zjistila jsem, že jsem pocitový člověk, že když se rozhoduju na základě svých pocitů, všechno jde hladce, že nejlepší věci v životě se dějí, když vím, co chci, a přitom to nechávám plynout..  Když věřím... protože věřit znamená vědět jistě. Zjistila jsem, jak důležitý je náš způsob myšlení a jak významný je dech. Že nejlepší je být tady a teď, jak krásné je jednoduše "jen" být... sama se sebou, s někým...