Lucka Zdvihalová
S focením jsem začala díky své první fence Jackince. Měla jsem doma krásné štěňátko a spoustu rozmazaných fotek. Začala jsem tedy pročítat informace o fotoaparátech a volba padla na poměrně slušný ultrazoom Lumix. A hned jsem měla spoustu lepších fotek. Po třech letech jsem se rozhodla pro druhé štěňátko a už jsem nic nepodcenila a pořídila si rovnou i nový fotoaparát a konečně svou první zrcadlovku Nikon D5200 a k tomu teleobjektiv 70-300 mm. Focení mně nadchlo a já fotila a cvakala. Měla jsem mnoho fotek z psích her, tréninků agility, coursinu atd., ale po dvou letech jsem zase začala vidět více a více nedostatků na svých fotkách i když ostatní je chválili. Začala jsem pročítat více a více článků o focení pohybu, studovala jsem fotky známých i méně známých fotografů, navštívila několik fotokurzů a rozhodla se investovat do objektivu svých snů – Tamron 70-200.
Jenže mezi tím se trochu změnil i můj vkus na fotky a já začala více a více fotit psí portréty. Není nad to vidět na monitoru krásné oči a výrazy různých pejsků, to je to pravé pokoukání. Hlavně tak krásná a štastná světýlka, která v těch očí vidím. I tak nadále fotím velmi ráda psi v akci, jako je řádění ve sněhu, lovení střapce či pulleru, skoky do vody, to vše mně hrozně baví, ale portrét je portrét. Takže díky svým fenkám Gilli a Jackie jsem se dostala nejen k agilty, ale hlavně k focení, které se stalo neodmyslitelnou součástí mého života a moc mně to baví.