Poslouchám, cítím sama sebe
Je před půlnocí a já se cítím zase taková nespokojená... vlastně ten stav s malými přestávkami trvá už několik týdnů. Chtěla jsem dnes udělat spoustu věcí, vlastně jako několik posledních týdnů.. no, chtěla jsem, dala jsem si to za úkol, že bych měla. Slovo "musím" už nepoužívám, od mých státnic, kdy jsem si řekla, že to nejlepší, co mě škola naučila, je, že už nikdy neřeknu "musím". Nakonec jsem skončila u motivačních věcí... zkoukla jsem několik stránek, které mě oslovily, poslechla několik písniček, a končím u Duška, tedy konkrétně u pořadu Duše K - Chození naboso. .."každej člověk, kterej začne dělat něco sám ze svýho rozhodnutí, se uzdraví. To je úplně jedno, co bude dělat, podstatné je, že on to udělá ze svého rozhodnutí. Že prostě začně kráčet po svých nohou."
A tak jsem vzala Jesse na poslední noční venčení a jen co jsem vyšla z vrátek, jsem si zula boty. Na dnešek byla slibovaná poslední teplá noc (tu jsme využili pro stanování, haha, jiný příběh), dnes začalo pršet a samozřejmě se ochladilo. Jdu venčit a boty si nesu v náručí, pociťuju dětskou radost až se nahlas směju. Dívám se k nebi a v duchu se tetelím. Bože, to je paráda! To je pocit... zvláštní a krásný, tak krásný... mezi prsty mi cachtá voda, poslouchám svůj krok, který mě přijde hlučný, až mě ruší.. víc se na to zaměřím a vnímám, jak došlapuju tvrdě na patu. Zkusím našlapovat na špičky, zkusím popoběhnout. To je paráda, to je radosti.. V hlavě mi běží to, co jsem doma slýchávala snad denně "nechoď bosa, budeš nemocná" a říkám si, ty jo, a není to právě naopak? Vidím trávu a moje duše plesá, je vám jasné, že to prostě musím zkusit! To je balada... to šimrání, uááá, to je tak příjemné, tak zvláštní, tak úlevné a rebelské zároveň. Tráva je různě vysoká, někde je více vody, přechod trávy a alfaltu, jak zajímavé, takový malý velký objev v půlnoci kousek od domova.
Od mala jsem nesnášela svoje nohy, zejméně chodidla, mám prsty, na které jsem se nikdy nechtěla dívat. Ukazováček je vyvýšen nad všechny ostatní.
Naposledy jsem si kupovala boty na běhání, tedy jedny na běhání, jedny speciálně na agility, asi před dvěma, třemi lety. Nechala jsem si poradit a zašla do specializovaného obchodu. Vybrala, vybrali mi dvoje boty, nechala jsem tam víc než čtyřku a po dvou měsících, což v překladu znamenalo po pár bězích, byly pryč.. a od té doby se mi začalo dělat na malíčku kuří oko a chodidla bolela čím dál víc.
Letošní léto jsem propadla relaxu u rybníka, který mám asi tři kilometry od domu.. je tam nádherně, opravdový ráj, stromy, dopoledne i stín, molo, které se zbořilo a minulý týden tam rybáři udělali nové, lavička, stromky na obíhání, tráva, pěšinka... někdy v červenci, když jsem ráno šla Jessku vyplavat, svítilo slunce, vzduchem se nesla nádherná atmosféra, jsem si poprvé zula boty. Uchvátil mě ten pocit, pocit volnosti, pocit bdělosti, to, jak vědomá najednou jsem.
Od té doby se tam tím bavím, Jess běhá, plave, hraje si, rochní se, zdrhá mi s míčky, provokuje, přiběhne ke mně, jako jo jo, jsem tu, jo aháá, ty jsi chtěla míček a zase je pryč.. a já chodím naboso po různých površích a zkoumám rozmanitost země.
Obouvat si boty je jedna z věcí, která mě extrémně nebavila a odrazovala od denního domácího cvičení. Bavily mě série s kettlebellem, která cvičitelka dělala a doporučovala dělat naboso. Proč člověku trvá dlouho, než mu dojde, že nepotřebuje cizí svolení ani doporučení, aby začal cvičit naboso vše, co chce? Všimla jsem si, že moje prsty nejsou tak překřížené jako dřív. Mám z toho radost, už dlouho, i když jsem to pojmenovala až dnes. A ikdyž jsem si asi až dnes uvědomila, že to asi bude tím cvičením a občasným chozením naboso.
A proč Poslouchám, cítím sama sebe? Protože to nejdůležitější z dnešního dne je, že jsem se rozhodla začít věci dělat tak, jak je cítím, dělat to, co cítím, že chci. Ne, že by to pro mě byla novinka. Už mám tu zkušnost, že věci mi v životě úžasně fungujou, když jdu po pocitech... jen na to stále často zapomínám nebo víc dělám to, co bych "dělat měla" nebo "co myslím, že udělá radost druhým". Tož se chci teď vydat na cestu cítění a moc se těším, co to všechno přinese