Kontakt

Unhošť

Kladno

​​

Tel: +420 736 770 252

pavla.duskova@centrum.cz

cvicak@centrum.cz

  • Black Facebook Icon
  • Black Twitter Icon
  • Black Instagram Icon
  • Black YouTube Icon
  • Black Google+ Icon

© 2017 by Pavla Dušková. Proudly created with Wix.com

Člověk a pes (2013)

August 7, 2017

 

ČLOVĚK A PES
A jejich psychické propojení

Můj osobní pohled na to, jak lidská psychika a energetika ovlivňuje tu psí.

Trénovat jsem začala už v šestnácti letech jen proto, že na cvičáku, kam jsem přišla, jsem toho o agility věděla nejvíc. Všechno jsem dělala na základě intuice. Žádné metodiky, propracované systémy, žádné odborné termíny… prostě jsem dělala, co mě napadlo, jak jsem to cítila. Nejvíc jsem se naučila na procházkách s Akinkou, kdy jsem ji pozorovala snad každou sekundu. Nepotřebovala jsem mít nastudovanou odbornou literaturu ani absolvované desítky seminářů, abych poznala, jestli je šťastná, nejistá, zdravá nebo nemocná, jestli se bojí nebo ji něco trápí. Tím, že psa pozorujeme každý den, se učíme.

Ať žije přirozené učení.

 

Po letech, kdy jsem chodila po parkúru a lidem říkala: „Takhle ne, trochu doprava, zvedni ruku – takhle, natočit se v bocích, musíš snížit těžiště… “, se díky zájmům o psychologii a vše, co s ní souvisí, vracím ke kořenům. Díky tomu jsem se dostala ke směrům, které vycházejí právě z přirozeného učení. Člověk má v sobě obrovský potenciál. Všechno umíme, všechno, co potřebujeme, známe, a jen jsme jaksi na to všechno pozapomněli.

Nejlepšími učiteli jsou děti.  Víte, jaký je rozdíl mezi dítětem a dospělým na parkúru při tréninku agility? Když se zrovna nedaří dospělému, řekne: „ To nejde.“ Reakce dítěte bývá: „To nejde, zkusím to jinak.“ Fascinující. Mají výdrž. A taky, a to hlavně, víru. Když se dítě učí chodit, nespočetněkrát upadne. Každý z nás ale ví, co udělá. Vstane a zkusí to znovu. Nekritizuje se, jen vyhodnocuje úspěšné a neúspěšné pokusy a učí se z nich. Veškerý úspěch i neúspěch bere pouze jako informaci. A tak by tomu mělo být podle mě i při tréninku psů. 

Důležité je pochopit příčiny svých chyb, nezdaru, neúspěchu – jen ten, kdo pochopí, to může změnit.

Poslední dobou zjišťuju, že nemám žádnou metodiku, které bych se držela a podle níž bych jednotlivé týmy připravovala. Nedávno jsem se zamýšlela, proč se jeden tým učí 2×2 a druhý po staru couvá vedle slalomu. Všechny cesty vedou k cíli. Jakýkoliv připravený výcvikový plán zůstal vždy jen na papíře. Každá skupina je jiná, dynamicky se vše mění. Každý tým je jiný… jedinečný. 

Proč u jednoho vyžaduji 100% důslednost, a u jiného na tom nelpím? Proč jednomu netoleruji sebemenší náznak agresivního chování, např. v hlase a u jiného je moje míra tolerance jiná?  Proč na lekcích agility nechám dítě házet balónem o zeď a přeskakovat překážky? 
Výsledek? Každý je jiný. Ani ne tak pes, jako člověk. 

Jako trenérka agility pracuji se psy…, ale především s lidmi.

Mojí metodikou je tedy individuální přístup. Nechat týmy, tedy lidi a jejich psy, vyniknout, vyzdvihnout jejich silné stránky, ukázat a využít jejich potenciál. Proč drtit psovoda na sekvenci, která mu očividně mnou vymyšleným způsobem nejde? Opravdu mu pomůže „znovu“, „musíš být rychlejší“, „znovu“, „takhle ne“? Proč nevymyslet jiný způsob, který dané dvojici lépe sedne? Ještě lépe – proč je nenechat ten lepší způsob vymyslet? Ten, který přinese radost, spokojenost, úspěch? Když chcete růst, musíte překročit svoji tzv. komfortní zónu. Trendy termín. Opustit své zajeté způsoby a odvážit se zkusit něco nového, pro vás náročnějšího, neznámého. Když je ovšem vaše míra stresu příliš vysoká, nic dobrého to nepřinese. Proto týmy, které vedu, netrénuji stejně. Snažím se přihlížet k osobnosti člověka, jeho způsobu a stylu života a jeho přístupu ke svému psu. 

Myslela jsem, že výcvik přizpůsobuji jednotlivým psům. Pravda je taková, že se ho snažím přizpůsobit lidem. 

Co tím vším chci říct? 

Psi jsou ovlivňováni lidmi. Lidé jsou šťastní, nabití energií, radostní, a nebo otrávení, naštvaní či frustrovaní. A podle jejich rozpoložení také vypadá trénink. Psi jsou na svých lidech přímo závislí. Vlastně podle toho vypadá celý život.

Téma, které mě „strašilo“ každý den, bylo, proč je tolik nevyrovnaných psů, proč je tolik psů, kteří napadají druhé. Stačí pozorovat lidi, tedy jejich majitele…

Na cvičáku máme jednoho pána, říkejme mu třeba Jirka. Jeho první pes, borderka, byl totální pohodář. Obrovský kamarád se všemi lidmi i psy. Mohl k němu doběhnout rozzuřený pes, připravený útočit, ale on byl zkrátka v klidu. Pes zjistil, že tady zřejmě nepochodí, a nechal toho. Náhoda? Dobrá povaha? Teď má druhého psa, taky borderku. Jiná linie, jiná povaha…, je jiný, ale bezkonfliktní. Dokážete odhadnout, jaký je Jirka? Vyrovnaný, klidný, trpělivý, pohodový, přátelský, vstřícný člověk, otevřený lidem a životu. 

Podle mě není cestou pořádat semináře pro „problémové“ psy (psy s problémovým chováním), ale pracovat na seberozvoji lidí. Žádný pes se nezbaví problémů, dokud si je nevyřeší člověk. 

Na útok totiž vždy musí být dva. Pokud na vás někdo zaútočí, musíte i vy vyzařovat míru agresivity, neklid, strach. Ne nadarmo se říká, že nesmíte dát najevo svůj strach. Podle mě je však lepší se ho zbavit nadobro. V dnešní společnosti jsme si zvykli, že lidé stále spěchají, jsou neklidní, nervózní až agresivní. A uvnitř sebe ukrývají mnoho strachů. Už se nedivím, že má tolik psů problém s komunikací s druhými psy. A taky věřím, že když já budu vyrovnaná a klidná, když budu na sobě pracovat a podaří se mi odbourat svůj vlastní strach, že já, a samozřejmě i moji psi, budeme v bezpečí. 

Uvedu konkrétní příklady ze života… Moje tříměsíční štěňátko leželo na křesle a žužlalo si kostičku, kterou jsem mu sama dala. Měla jsem hodně špatnou náladu, přepadaly mě strachy z budoucnosti a rozhodně jsem nebyla klidná, natož v pohodě. V tu chvíli jsem se zadívala na to malé prtě a v duchu mi bleskla myšlenka: „Teď, když půjdu a budu mu chtít vzít tu kost, určitě na mě zavrčí…, co budu dělat?“ Udělala jsem špatné rozhodnutí. Z pocitu jakési podivné povinnosti či nutnosti jsem to šla zkusit. Ano, ovšem, výsledek byl předem jasný. To roztomilé štěňátko na mě hodilo výhružný pohled a zavrčelo. V hlavě mi jen problesklo: „Co chceš, v tomhle stavu – se nemohl zachovat jinak!“ Šla jsem to rozdýchat a po rychlém vzpamatování se a sebereflexi jsem si šla pro kost znovu. Tentokrát úspěšně. Jestli moje Mejzulínka přebírala moje problémy na sebe, Jessínek je zrcadlí. Paráda. Jsem ve svém vývoji o krok dál.

V noci osmitýdenní Jessulínek pobíhal po pokoji a předváděl záchvaty vzteku. Panebože, co to je? Žádný můj pes nikdy nebyl vzteklý! Aha, že jsem až do nedávna necítila vztek? Nikdy? Že jsem ho potlačovala? A teď je vše jinak? Ale ale, to je ale šikulka, ten maličký Jessulka. 

Sedím na židli a pozoruju, jak taťka jde pro Jessku, aby přestal demolovat to, co si zrovna umanul zničit. Jessínek ho zbožňuje, ale ejhle, chlapeček mu ve vzteku zuřivosti chňape po rukách a hází kolem sebe zuby. V tu chvíli mi došlo, jak jsme napojení. Čte mi myšlenky! Papiňák! Aneb můj skrývaný vztek se projevil v jeho chování.

Psi nám nastavují zrcadlo. To dělají i druzí lidé, ale u psů nás to bije do očí tak nějak výrazněji. Zkrátka, my, milovníci psů, jsme občas ke psům jaksi přístupnější. Dávají nám životní lekce. Proto je náš každý další pes jiný. Umožňují nám se stále učit a rozvíjet. Přála bych si, aby se lidé díky psům a skrz ně dostali k sobě. Psi nám nabízejí cenné lekce. Když si jich všimneme a využijeme je, posuneme se ve svém vývoji dál.

A tak je to i s nemocemi. Psi můžou přebírat naše problémy, naše nemoci. A nejen, že můžou, oni to často dělají. Lidské tělo, mozek a pes jsou dokonalí. Před x lety první velké problémy ve vztahu rozpoznalo moje tělo, problémy se střevy. Měsíc nato začala mít Mejzulínka problémy s vylučováním. Náhoda? A co moje astma a život stále znepříjemňující alergie? O rok později se přišlo na to, že Maze trpí autoimunitním onemocněním.

Teď na sobě pracuji. Ještě nejsem ve stavu, ve kterém chci být, ale přibližuji se. Nejlepším lékem je radost. A šťastná panička.

Pes je vždy pod vlivem svého majitele a nemůže se z něj vymanit. Jako malé děti… Pouze děti, když dospějí, mají možnost volby, psi ne. Partner či partnerka od vás mohou odejít, ale pes si asi kufry nesbalí. 

V době našeho největšího vzestupu v agility bylo Mejzinčiným největším problémem, že neuměla pracovat s neúspěchem. Samozřejmě, že jsem na problém přišla a pojmenovala jej až dlouho poté. Jak by taky mohla, nikdo ji to nenaučil. A nikdo jí nešel příkladem. Její panička se hroutila z každé nepovedené zkoušky, na seminářích ve škole počítala sekundy, jen aby ta hrůza už skončila. Jakákoliv kritika byla pro mě destruktivní, nikoliv konstruktivní. 

Člověk a pes tvoří nerozlučné duo. Psi nás bezmezně milují. Milují nás přes všechny naše nedostatky. Milují bezdomovce, milují tyrany.  

Do všech oblastí lidského života se promítá náš přístup a pohled na svět. Někdo stále kritizuje sebe i druhé, jiný ví, že je tolik pravd, kolik je na světě lidí. Každý žijeme v jiném světě. Jeden vidí v druhých dobro a jejich osobní přednosti, jiný čeká to nejhorší. Naše myšlenky zhmotňují naši realitu. Pokud člověk chce být úspěšný, např. ve psím sportu, musí na sobě pracovat. Nestačí mít technicky dokonale zvládnutého psa a daný sport. Jen zdravý a šťastný člověk může mít zdravé a šťastné psy. 

Když jdu ven na procházku a jsem v pohodě, klidná, radostná, přicházejí jen samé dobré věci. Milí cyklisté, kteří poděkují, když jim uhneme z cesty, přátelští pejskové… nebo taky za celou procházku nepotkáme ani živáčka. Jakmile vpustím do své mysli negaci „ten pes je určitě rváč“, cítím se vyčerpaně nebo tak, že na procházku vůbec nechci, přichází problém za problémem. Není tedy pochyb, že se psychika psů odráží od psychiky lidí. Krása tkví v tom, že vše můžeme změnit. Ze sekundy na sekundu jednoduše změnit. Kdykoliv, kdekoliv, v naší hlavě, tady a teď. 

Naše největší pasti jsou zároveň našimi největšími talenty.

Please reload

Recent Posts

March 3, 2018

August 7, 2017

Please reload

Join My Mailing List
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now