Naše agility soustředko
Na konci května jsme strávili čtyři dny na našem agilitním soustředění. Sešla se skvělá partička lidiček a pejsků, všechno šlapalo samo, počasí nám přálo. Jsem hrdá na pokroky, kterých jednotlivé týmy dosáhly, nejvíc jsem hrdá na přístup, kteří tito lidé mají. Sen každého trenéra, stejně jako učitele a kouče... během těch pár dnů mi hlavou často projela myšlenka, že mi stačí jen tam být a usmívat se. Lidi si dávali cíle, kreativně a iniciativně si vymýšleli cesty k nim vedoucí, makali na nich, sami si dávali okamžitou zpětnou vazbu, prostě wow!
Když jsem byla malá, lepili jsme si s bráchou na dlaždičky v koupelně a na kuchyňskou linku různé samolepky. Vždycky mě nejvíc přitahovala ta s obrázkem chlapečka, s popiskem "Spěchej pomalu". Oxymorón? Nebo dokonalá rada do života? Celý svůj život jsem spěchala... rychle a hodně jsem myslela, celkem rychle mluvila, na tréninkách jsem toho chtěla stíhat hrozně moc a vytáčeli mě lidi, kteří nespěchali. Pak jsem si uvědomila, že čím jsem ve větším spěchu, tím míň stíhám. A že někdy méně je více. Myslím, že už ve školách by se měl učit správný způsob myšlení. No, nemám ráda slovo "správný", protože pro každého může být spávné něco jiného.. řekněme zdravý způsob myšlení. Když je člověk uvolněný a v pohodě, je tady a teď, tak stihne všechno, s přehledem a cítí se dobře. Když jsem pěkně naladěná, uvolněná, řekla bych až líná, všechno mi vychází, potkávám lidi, které jsem chtěla kontaktovat, volají mi lidi, kterým jsem chtěla zavolat, vyskakují na mě akce na produkty, které chci dlouhou dobu koupit, stíhám autobusy, které by mi normálně ujely, nepotřebuju kontrolovat čas při vaření, prostě všechno jde tak nějak samo.
Pohodovou atmosféru našeho květnového soustředka jsem si užívala plnými doušky. Všechno bylo na "pohodu" a i když se vůbec nespěchalo, stihlo se všechno, a vlastně mnohem víc. Začínali jsme ráno v příznivou hodinu, měli dlouhou polední pauzu, povídali jsme si, hráli Aktivity, grilovali, mlsali, odpočívali, užívali.
Takže jo, vlastně jo!